DOBRÝ DEN JEŠTĚ JEDNOU. MY JSME BÁRA A BÁRA.

Rády bychom se Vám představily trochu jinou formou. Snad Vám naše vzájemné interview napoví, jaké jsme a čeho chceme díky  ZáŠkole dosáhnout.

Na otázky odpovídá
Bára Beranová

 

Proč jsi učitelka?

No…. Když nad tím tak přemýšlím…

Co si tak pamatuji, tak jsem vždycky chtěla být buď učitelka nebo herečka. Mimochodem si myslím, že tyto dvě profese k sobě mají opravdu blízko. V patnácti, když jsem se měla rozhodnout kam dál, mi přišlo, že přihláška na konzervatoř je v podstatě promarněná příležitost, a tak jsem nakonec vystudovala humanitní gymnázium. Po maturitě jsme šla na rok učit, abych zjistila, jestli by mě tato práce opravdu bavila a jestli má tedy smysl jít studovat učitelství. Ze školy jsem už vlastně nikdy neodešla.

Myslím, že v tomto směru mě také zásadně ovlivnila moje babička, která je učitelkou tělem i duší a je pro mě velkým vzorem. Dvacet let byla ředitelkou v toušeňské škole a myslím, že byla vlastně takovou průkopnicí školy hrou. Tenkrát se o tom ale tolik nemluvilo a nepřemýšlelo tak, jako dnes.

 

Vlastně mám tu kantořinu asi v krvi.

 

Co Tě na Tvé práci nejvíc baví?

Asi to, že ji vůbec nevnímám jako práci a pak taky to, že to není nikdy nuda. Každý den je úplně jiný. Nic se nedá dopředu naplánovat. Škola je takový živý organismus, který se mění a reaguje na počasí, na nálady všech zúčastněných. Je to zkrátka velké TADY A TEĎ!

Důležité je pro mě také to, že mi tohle povolání dává smysl a v neposlední řadě mě prostě baví děti.

 

Jak jsi vnímala školu jako dítě?

Z prvního stupně ZŠ si toho, popravdě řečeno, moc nepamatuji. Jedna vzpomínka mi však v hlavě přeci jenom uvízla…

V první třídě si mě paní učitelka nechala „po škole“, protože jsem nerozuměla množinám. Myslím, že přibližně v této době mi byla přidělena nálepka, že jsem „blbá na matiku“. Je až neuvěřitelné, jak jsem se s tím já sama ztotožnila a nikdy jsem se ani nesnažila tomu nějak vzdorovat. Velkým šokem pro mou rodinu a zároveň velkým zadostiučiněním pro mě samotnou pak bylo, když jsem úspěšně složila státní zkoušku z matematiky na Pedf UK v Praze. Z osobní zkušenosti proto vím, jak je takovéhle „nálepkování“ nebezpečné a jak moc může člověku ovlivnit život.

 

Co Tě vedlo k tomu, abys šla do takového projektu jako je ZáŠkola?

Založit školu mě napadlo už v době, kdy jsem ještě studovala na fakultě. V rámci praxe jsme se byli podívat ve Škole hrou u Ivany Málkové. Vzpomínám si, že tam jsem si řekla, že bych jednou chtěla otevřít také takovou školu. Tenkrát by mě opravdu nenapadlo, že se můj sen stane zkušeností a že ona Ivana Málková bude navíc naším patronem. Čehož si, mimochodem, velmi vážíme.

Během mé několikaleté praxe na ZŠ v Čelákovicích jsem stále více cítila, že mě mé povolání opravdu baví, ale že jej chci a potřebuju dělat tak nějak jinak, než je ve státním školství běžné.

V poslední době se má dávná myšlenka začíná vynořovat čím dál tím častěji, a to hlavně díky mému synovi, který půjde v září do první třídy…

 

Jaká by měla být ZáŠkola? 

Pro mě jako pro mámu by měla být: PŘÁTELSKÁ, OTEVŘENÁ RODIČŮM A ABY DO NÍ DĚTI CHODILY RÁDY.

Pro mě jako pro učitelku by měla být: INSPIRUJÍCÍ A INSPIRATIVNÍ, PODNĚTNÁ A RESPEKTUJÍCÍ.

 

Pro mě jako pro ředitelku by měla být: KVALITNÍ, SVOBODNÁ, SMYSLUPLNÁ, INOVATIVNÍ A STABILNÍ.

Na otázky odpovídá
Bára Uhlířová

 

Proč jsi učitelka?

To je dobrá otázka, Báro. Ale nemám na ni vlastně žádnou jasnou odpověď.

 

Nebyla to moje vysněná profese, nehrála jsem si s ostatními dětmi na školu, ale na indiány.

 

Vystudovala jsem filosofickou fakultu obor divadelní věda a chtěla jsem spíš dělat novinařinu. Pak jsem na částečný úvazek nastoupila do brandýské ZUŠ po mé učitelce literárně-dramatického oboru a po mateřské dovolené na základní školu.

 

Přicházela jsem na „chuť“ téhle profesi postupně, někdy trochu těžce. Po nástupu na „základku“ (jen na tři roky, než děti trochu dorostou!) jsem najednou zjistila, že mě to baví, ale vůbec nic nevím a neumím. Od té doby se učím, vzdělávám, „kultivuji“.

 

Ale baví mě to pořád!!

Co Tě na Tvé práci nejvíc baví?

Proměnlivost, pocit užitečnosti, tvůrčí atmosféra, vztahy:

Když vznikne ve třídě atmosféra, že děti nevnímají zvonění, zaujaty prací, a vůbec jim nezáleží, jestli budou jedničky. 

Když si na věci přicházejí samy a já jenom chodím po třídě v roli průvodce a pomocníka. 

Když pracují společně bez konfliktů a ve třídě je pohoda. 

Když se obličej dítěte roztáhne ve šťastném úsměvu pochopení souvislostí s obvyklým „jo, aha“. 

Když si dokáží navzájem ocenit a pochválit práci. 

Když mě vítají před zahájením hodiny s úsměvem a očekáváním.

 

Jak jsi vnímala školu jako dítě?

Byla jsem hodná a snaživá žákyně. Největší motivace pro mě bylo dělat radost učitelům a rodičům. Nemám ze školy žádné traumatizující zážitky, ale ani mě nikdo pro nic doopravdy nenadchnul. Moje pozdější směřování vycházelo z mimoškolní činnosti.

 

Co Tě vedlo k tomu, abys šla do takového projektu jako je ZáŠkola?

Ty! Ale nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Posledních několik let (na základní škole jsem už 11 let!) jsem docházela k přesvědčení, že nestačí být jen hodná paní učitelka, která se snaží učit zábavnou formou a rozdávat jedničky a odměny.

 

Chyba je v principu vzdělávání na základních školách. Proto mě láká zkusit to jinak.

 

Nechci žádné experimenty, ale dobrý standard, o kterém vím, že jinde – ať už ve světě nebo na některých našich školách - funguje.

 

Opustit tu „zatracenou“ frontální výuku, která je zoufale neefektivní a proto NEFUNGUJE a soustředit se na vnitřní motivaci dětí. Dopřát jim zodpovědnost za své vzdělání a radost z poznávání.

Jaká by měla být ZáŠkola? 

Především přátelská. Pokud se děti cítí dobře ve vzájemných vztazích, dobře se jim učí.

 

Tvůrčí, měla by dopřát dětem radost z poznání.

 

Účelná, měla by děti rozvíjet a spojovat jim vědomosti s praktickými dovednostmi a okolním světem.

 

Myslím, že všechno už bylo řečeno.

 

Zbývá dodat je jedno:

Těším se na všechny ZáŠkoláčky a společnou práci s nimi!

+420 777 991 483
+420 725 190 732